na Blog.cz

Rozhodl jsem se, že každý týden vyberu ze serveru pište-povídky (nebo jiného) jednoho autora, kterého zde zveřejním s jeho dílem, které mě zaujalo. Dnes sem přidávám dívku, která má login Nara (klik). Napsala tuto pěknou básničku s názvem vlkodlak. Moc gratuluji a přeji abys stále psala tak skvělé básně!

Po nebi pluje,
stříbrný, zářící,
bytost ze sluje
jen jemu patřící
žene se nocí,
žalostně naříká.
Měsíc jej mocí
ve vlka zamyká.

Po nebi pluje,
bezcitný, mrazivý,
vlk dole vyje,
hlas jeho hrozivý
nese se tmou dál
naplněn zoufalstvím.
Být člověk si přál
ne strachu poselstvím.

Úplněk vládne,
šelma se nevzdává,
dále i za dne
svobodu hledává.
Pátrá jak zvrátit
prokletí přemocné,
život zpět vrátit,
nebýt vlk, už víc ne!

Lucy se narodila 18.6.2020 na Severu Francie v malé, zapadlé vesničce Dignes. Celá vesnice byla chudá, živila se pouze rybolovem v nedaleké řece, nebo chovem dobytka. Lidí ve vesnici bylo kolem padesáti. Rodina Mirrorsů patřila k té bohatší části obyvatel. Vlastnila obyvatelný domek, malé pole a polorozpadlou hospodu, která se nikdy nezaplnila. Sem tam do ní zašel pocestný, aby uhasil žízeň pár doušky vína či piva. V určitém věku měla však i Lucy začít chodit do školy. Navštěvovala velmi vzdálenou základní školu a domů jezdila pouze na víkendu. Prarodiče, James a Grace Rossovi však tvrdě protestovali, byly názoru, že tohle není život pro malou Lucy. Rodiče byli mudlové ale prarodiče ne. Byli kouzelnící a studovali v krásnohůlkách. Lucy tam měla také nastoupit. Naneštěstí však nebyla na školu přijata, kvůli nesplnění kritérií. Lucy byla nešťastná, velice nešťastná ale byla zde ještě záchrana. Garry Lewisn, Lucyin kmotr. Souhlasil, že vezme Grace k sobě do Londýna. A tak začala Lucy navštěvovat školu čar a kouzel v Bradavicích.

Byla zařazena do koleje Havraspár. Proč by taky ne, Lucy dokázala vždy myslet logicky, byla chytrá a zvídavá. Lucy však nebyla žákyní praxe. Nenáviděla hodiny kouzelných formulí či obrany proti černé magii. Měla radši klidné předměty Bylinkářství, Dějiny, Jasnovidectví, Péče o kouzelné tvory, Runy, Léčitelství kde se dala používat její klidná povaha, myšlení a chtíč učit se. Věčně ležela v knihách, toulala se sama po chodbách či pozemcích. Proto taky neměla moc kamarádů. Ne že by na ni ostatní byli zlí, ubližovali ale tak nějak si ji nevšímali, a ona jich.

Zdárně složila zkoušky NKÚ z:Bylinkářství, Dějin čar a kouzel, Léčitelství

Zdárně složila zkoušky OVCE z: Dějin čar a kouzel, Bylinkářství, Léčitelství, Rudé magie

Po vystudování se odebrala do Jižní Korey. Usadila se v malé vesničce, u svého bratrance Elliota Jefrnse, jasnovidcem. Celá vesnice (byla poměrně malá) si k němu chodila pro radu, pro nějaké to proroctví. Lucy se usadila jako léčitelka. Ve svém malém domečku si zařídila vlastní ambulanci. V malé, útulné pracovně vařila lektvary, míchala kouzelné masti a léčila nemocné. Jednoho dne, obdržela sovu se zprávou, že její matka Grace měla vážnou autonehodu. Lucy na nic nečekala, neprodleně odjela do Londýna, ke svatému Mungovi. Její matka však podlehla zraněním, ještě za převozu. Nikdo jí nedokázal pomoci. Lucy už se do Korey nevrátila, nechtěla, neměla na to náladu.

Vrátila se do svého rodiště, do vesnice s názvem Dignes. Vlídně ji přijala, jak obyvatelé vesnice, tak dům na, který vzpomínala. Lucy však nevydržela v Dignesu ani rok, příliš jí připomínal zesnulou matku. Nastěhovala se opět ke strejdovi do Londýna. Otevřela si vlastní lékárnu, čistě pro kouzelníky na Carrloty Pisconote. Malá, příjemná lékárna prosperuje, Lucy se pomalu vzpamatovala z šoku úmrtí matky.

Jméno: Lucy

Příjmení: Mirrors

Datum narození: 18.3.2020

Věk: 58

Bydliště: Haffling Street 16, Londýn

Rodiče: Grace (Grent) Mirror, Adolf Mirrors

Sourozenci: Abby (Mirrors) Northn (23 let), Brad Mirror (20 let), Perry Mirrors (18 let), Bonie Mirrors (3 roky)

Jiní příbuzní: Garry Lewisn (Kmotr-76), Evanlyn Rewsn (Teta-62 let)

Domácí mazlíček: Krysa Harold

Škola: Bradavice

Kolej: Havraspár

Hůlka: Dubové dřevo, pero z hypogrifa

Patron: Krysa

Záliby: Bylinkářství, Dějiny, Jasnovidectví, Péče o kouzelné tvory, Runy, Léčitelství

Nesnáší: Má panickou hrůzu z koček, ještě kdy byla mimino jí skočila nějaká zdivočelá kočka do kočárku a ošklivě jí škrábla. Když vidí kočku, ihned se začne drápat někam hóódně daleko od ní. Dále je tu panický strach z výšek. Nemá ráda hlučné místnosti a lidi.

Láska: Od 30 let byla zamilovaná do Henryho Mirrorse, se, kterým se jednoho šťastného dne také vzali.

Její manžel:Henry Mirrors

Její děti: Antonieta Mirrors (5 let)

Vzhled: Lucy je velmi nenápadná, starší žena. Na jejím milém, přívětivém obličeji se již nachází stopy po vráskách. Hnědé vlasy, již sem tam mírně našedivělé jí sahají kousek pod lopatky. Vysoké čelo je poznamenáno menší jizvou, které si však zřejmě nikdo nevšimne, kvůli ofině. Nos, možná až příliš malý je přesně tak jak má být. Naopak velká, červená ústa se věčně roztahují do mateřského úsměvu. Lucy je mírně pohublá a šlachovitá.

Jako dítě nosila vždy pečlivě nažehlený, upravený a čistý školní hábit. V přítomnosti nosívá černý kostýmek, sukni a černé boty na podpatkách. Přes ramena jí vlaje černý plášť, ozdobený modrými znaky.

Chtěl bych Vám zde popsat, co je zápisník spisovatele. Možná Vás napadne, že je to jakýsi sešitek do, kterého si spisovatel píše své poznatky. A napadlo Vás to správně, obecně řečeno je to tak. Jenže je to opravdu velice obecně, a já Vát to přiblížím. Dříve, než se tak stane Vám chci představit svého kolegu knihomola, Ferdu.

Knihomol je mým dávným společníkem, setkali jsme se jednoho dne v knihovně. Vykoukl na mě z knihy a ihned mi padl do oka. A tak u mě zůstal…Knihomol Ferda je velice zvídavý, stále se ptá, stále chce něco nového poznávat. Budeme o něm ještě hovořit v dalších článcích.

To je najednou otázek, že? Zápisník spisovatele, je sešitek, rozličných velikostí a tvarů. Většině spisovatelů poslouží menší, sešitek. Mohou si ho totiž brát všude sebou. Velkou, těžkou knihu byste těžko nosili v kapse. Spisovatel si do něj píše své poznámky, momentální nápady, slova. Uslyší třeba nějakou moc zajímavou větu, nádherně zpracovanou a rozhodne se ji použít při psaní svých příběhů. Zapíše si ji. Napadne ho jakási myšlenka, napíše si ji. A jak to vypadá?Asi Vás zklamu. Možná si představujete úhledně pospaný sešit, mýlíte se. Sešit je plný poznámek, slov vět, všelijak naplácaných, rozložených a vyzná se v nich pouze autor :)

Oči se mi zavřely,

ty dveře se otevřely.

Před sebou vidím bílé světlo,

na těle cítím neznámé teplo.

Přede mnou sedí svatý Petr

již na sobě nemám, modrý svetr.

Oděna jsem do čistě bílé,

cítím, jak mě někdo na tváře líbe.

Je to malá holčička,

běloučká jak kočička.

Do rukou mi vkládá růži,

má prý očistit mou duši.

Svatý Petr pohne hlavou,

a já projdu zlatou branou.

Všude kolem hudba hraje,

kolem je sníh, který vůbec netaje.

Není zde zima, ani teplo,

říkám si:jak vypadá peklo?

Dojdu za svatým Petrem,

dloubnu do něj svojím prstem.

Svatý Petr se otočí,

pohlédne mi do očí.

Sdělím mu své přání tajné,

jak vypadá to peklo bájné.

Svatý Petr přesvědčoval,

zakazoval, lamentoval.

Já ho ale přesvědčila,

On mé přání vyplnil.

Slunce už zapadlo
nastal noční čas,
teď mě zrovna napadlo
sledovat jeho krás.

Sedmikráska zavřela se
voda v řece chladne
město k spánku ukládá se
ulice shon vadne.

Noc tak tmavá, temná
pro někoho zvláštního nic
pro mě krása jemná.

Nejlepší pohled na svět
je žlutým světlem ulic
ticho klid to není šeď
denních ruchu světlic.

O půlnoci noc se láme
dnešek už to není
nový den tu zase máme
právě v prostřed snění.

V hodině duchů ožívá
nejedna noční stvůra
nebezpečí ve tmě číhá
a kolem tmy fůra.

Ten,kdo doma klidně spí
nemusí se bát
ten,kdo venku hloupě dlí
měl by dostat strach.

Nebezpečí trvá chvilku
mystická noc konec má
nikdo už v tom nemá mýlku
probouzí se do rána.

Ležím zkroucený a nehybný už tolik let. Takovou dobu pozoruju stromy, které v uctivé vzdálenosti ode mě stačily vyrůst, keře, které zakryly výhled na mé tělo a trávu, co se mě snaží dotýkat. Nevím, co jsem tenkrát pokazil, že se ze mě stalo toto. Chci znovu vstát, znovu se nadechnout, ale to už zřejmě nikdy nebudu moci.
Živím se zvířaty, která sem občas nějakou nevysvětlitelnou náhodou zabloudí. Bojí se. Všechna. Ptáka jsem nezahlédl snad víc než rok, ani ten mravenec přese mě nepřeběhl… Cítí to. Cítí, že tady něco není v pořádku. Cítí, že tu leží něco, co by tu vůbec nemělo být. Co by vůbec nemělo existovat. Neznámé a nebezpečné. A já zatím trpím hladovím…

***
V jistém městě, vede zastrčenou částí parku úzká cestička. Je vysypaná lesklými černými oblázky. Zdá se, jako by vybíhala zpod staré kamenné zdi porostlé břečťanem. Končí asi o padesát metrů dál, ztrácí se v zemi. Tráva kolem ní zhnědla. Je mrtvá, něco z ní vysálo všechen život. Stromy vypadají, jako by se od té záplavy černých kamínků odtahovaly, nad cestičkou roste jen pár větví, na nichž nevyraší ani lísteček.
Podíváte-li se jejím směrem, můžete ji tam, vzadu za keři, zahlédnout i z hlavní cesty. Ale i vás, stejně jako ostatní lidi tudy procházející, něco donutí zrychlit krok. Nezkoumat ji. Nezdržovat se v těchto místech, kde nezpívají ptáci. Něco podivného, mrazícího v zádech, stahujícího hrdlo a zrychlujícího dech. Nutí vás to ohlédnout se, protože máte pocit, že tu ještě někdo je, někdo, kdo se na vás dívá…

***

Simče bylo jedenáct let. Měla krásné blonďaté vlásky svázané do dvou culíků, nové kolo a roztomilý úsměv. Stála tam a dívala se na cestičku skrze křoví. Bála se, a tak její roztomilý úsměv pozvolna mizel. Bylo teplé jarní odpoledne. Jenže v tomhle místě jako by se zrovna začínalo smrákat a jako by tu bylo chladněji.
Simče neskočila husí kůže.
Podívala se po své kamarádce, dvanáctileté Věrce, která už dávno odhodila svoje kolo stranou a teď hledala, kudy se nejlépe prodere křoviskem. I ji tohle místo děsilo, ale snažila se to na sobě nedávat znát.
"Tady tudy by to mohlo jít," zamumlala a odhrnula si rezavé vlasy z pihovaté tváře.
Simča na to nijak nezareagovala.
"Hej! Slyšíš?! Pojď sem!"
Druhá dívka sebou trhla.
"No…Nejdem radši… Někam jinam? Tady se mi to nelíbí a…"
"Ale no ták! To se snad bojíš cesty?!" zasmála se Věra.
"To… né… ale…" najednou jí proběhl hlavou spásný nápad, "počkám tady! Aby nám někdo neukrad kola!"
"Dyť je to blbost, na ně přece uvidíme."
"Ale…"
"Dyť ty seš uplně posraná strachem, Simčo! Bububu, zlá cesta. Bububu, sežere tě. To je přeci blbina, ne? Tak pojď," ve skutečnosti se to Věře jako taková blbina nezdálo a rozhodně nechtěla jít dál sama.
"Já tam prostě nejdu!"
"No tak né," teď se nemohla tak ztrapnit a vzdát to. Pokrčila rameny, "ale čekej tu!"
Mrkla na Simču. Při prolézání keřů se trochu poškrábala.
A ty jako b dívku spolkly.
Jako by se dostala do jiného světa, jenž ještě víc potemněl. Prohlížela si cestičku, co čekala jako velký černý had na svou kořist. Skoro nedýchala, když ji s vykulenýma očima obcházela.
Musí si z ní vzít jeden ten krásný lesklý oblázek. Aby všichni viděli, že sem šla a že Simona se sem jít bála! I když v tomhle okamžiku by radši udělala cokoli jiného. Třeba i strčila ruku do záchoda, jako Michal loni na táboře!
Přesto přišla blíž. Váhavě.
Dřepla si. Ještě váhavěji.
Polkla.
Vypadalo to, jako by se černý povrch vlnil.
Jako by cesta dýchala.
Jako by pulsovala v rytmu srdce.
Zavřela oči.
Natáhla ruku. A dotkla se jí několika kamenů.
Byly teplé. Teplé, jako lidsko tělo! A skutečně pulsovaly!
Věra vydechla úžasem a doširoka otevřela oči. Převalovala kameny mezi prsty. Stávala se z nich souvislá černá hmota, pořád teplejší…
"Věro, slyšíš mě?!"
Ani si neuvědomila, že na ni kamarádka volá už pěknou dobu.
"Jo! V pohodě! Pocem, je to strašně divný!"
Ruku nechala v té hmotě.
Otočila se.
A v té chvíli hmota ztuhla. Sevřela se kolem dívčiny ruky. Jako beton.
"Co to… ÁÁÁÁÁ!" tisíce drobných jehliček se jí jako zuby zahryzly do paže.
"Pomóóóóóc!"
Přitáhlo si ji TO blíž . Vcucávalo ji TO. Zapotácela se. Přepadla dopředu, takže se musela dotknout hmoty i druhou rukou. Vsálo jí TO obě paže do svého nitra a žvýkalo.
Věra klečela. Nedokázal se ubránit. Nemohla se odtrhnout. Mohla jen se slzami v očích křičet…
Už byla v cestičce až po ramena. Obličejem se přiblížila k rozvlněnému povrchu.
Zavřela oči.
Nemohla jinak, než ponořit dovnitř i hlavu.
Nemohla se nadechnout. Ale to nevadilo. Během několika málo sekund se jí do mozku zařízly ostré jehly.

***

Konečně! Takové skvělé sousto. Vychutnávám si její maso… Horkost její krve rozlévající se mými útrobami… Je tu ještě druhá. Dívá se, neví co má dělat.
"Věrko! Věrko!"
Ale na pomoc kamarádce nepřispěchá. Jenom tam tak stojí. Pak se otočí a prchá. Škoda.
Mmm, každým soustem do mě proniká její síla!
A já mohu konečně tu odpornou trávu kolem sebe zničit, spálit.

Procházíš se temným parkem. Je malý, listí opadané ze stromů skrývá nespočet cigaretových nedopalků, které jsi tam před časem házela. Posadíš se na promoklou a napůl shnilou lavičku a pozorně se rozhlédneš. Tvé oči upoutá každý druhý vjem - tolik krásných a bolestivách vzpomínek máš na toto místo. Zavřeš oči a povzdechneš, chvíli jen nehnutě sedíš a klidníš svoje rozvířené srdce. Opakuješ si stále dokola, že je konec a nikdy se to nevrátí.



Teprve poté je znovu otevřeš a namíříš je k černému nebi, posytému milionami hvězd. V hlavě se ti odehrává jedna z tolika nádherných vzpomínek. Stáli jste na pastvině a pokuřovali cigaretu. Hleděli jste oba na hvězdné nebe a on ti vyprávěl, která hvězda znamená co. Hltala jsi jeho slova a spokojeně ses usmívala. Tvá mysl se vrací zpátky do reality, na tvé tváři už není spokojený úsměv, nýbrž chladný výraz nedávající najevo jediný pocit. Až na ty oči, tvé oči prozradily tvou bolest. Ty oči hledají záchytný bod, který by mohly propalovat a přitom necítit vlnu spalujících vzpomínek. Horký dech se sráží v chladném vzduchu a do uší ti tlačí nepříjemné ticho. Stále se vracíš ve vzpomínkách k chvílím, které jsi zde zažila. Zahledíš se na lavičku opodál a nepříjemně sebou škubneš.



"Chudák debil..." zašeptáš a slabě se pousměješ. Hledíš na mlhavou vzpomínku, která se ti odehrává před očima. Zrak se ti rozostří a tvé doposud netknuté oči zaplaví pláč. Hřbetem ruky rychle setřeš slané kapky a vstaneš, uděláš pouhý krok vpřed a rozhrneš napadané listí na zemi, pod nímž se skrývají vaše cigaretové nedopalky. Hořce se usměješ a znovu to zahrabeš. Znaveně dosedneš zpět na lavičku a sklopíš hlavu.
"Opravdu je konec? Opravdu se to muselo stát? Opravdu nás jedna chyba rozdělila?" zavrčíš nešťastně a rychle zakroutíš hlavou. Přestaň... přestaň žít tím, co bylo. Zapomeň a žij dál.
"Nechci žít dál. Nemám zájem. Zůstanu dotčená jen jeho rukou a ničí jinou.." řekneš tvrdošíjně a z kapsy teplého kabátu vytáhneš krabičku cigaret. Jednu si vložíš mezi rty a škrtneš zápalkou. Tvůj ztrhaný obličej osvítí letmý plamínek naděje, jenž zhasne během dalších pěti vteřin. Lehce si potáhneš a vdechneš kouř do plic. Nepříjemně se ošiješ a zadíváš se na konec cigarety - nechutná ti. Není to, co to bývalo. Znechuceně ji odhodíš do kalné vody malého rybníka a zvedneš se k odchodu.



Jeho hlas ti zní v uších. Jeho sladká slova, která patřívala jen a jen tobě. Cítíš jeho přesně mířené doteky na svém těle. Jeho přítmnost, která tě vždy nenechala chladnou. Cítíš to jemné mravenčení jako tehdy, když se k tobě nakláněl. Nikdo ti však už neuvěří tvé vřelé pocity. Nemůžeš je nikterak dokázat. Vše, co ti zbývá jsou slova, kterým nikdo neuvěří. Slova, jež se zdají prázdná. A přece tolik skrývají. Do očí se ti už nikdo nedívá, aby v nich spatřil onen cit, a tvůj hlas už nikdo neposlouchá. Chtěla jsi mu dokázat, že ho stále miluješ. Chtěla jsi tak moc, ale nebylo ti to platné. Naposledy jsi ho chtěla obejmout a říct mu, jak to skutečně cítíš. A chceš i nadále. Znovu se rozhlédneš po temném parku, kde jste toho spolu tolik zažili a smutně si povzdechneš..



Před očima ti probíhají všechny ty krásné chvíle. Jen on tě vždycky dokázal rozehřát. Ten kus ledu v tobě roztál jen díky němu. Nikdo jiný to nikdy nedokázal, nýbrž on. On byl ten, kdo dokázal tvé ledové srdce probudit k životu, on ho dokázal rozpumpovat. Dokázal s tebou divy a ty to víš. Byl to pro tebe ten pravý. A tak to i zůstane. Navždy.
Otočíš se a ocházíš z onoho parčíku, nečekáš, že se někdy vrátíš. Moc to bolí a on tu není, aby tě utěšil. On už zapomněl.. On šel dál. Jen ty stále stojíš a čekáš na něco, co nikdy už nepřijde. Se slzama v očích se odmítáš vzdát posledního plamínku naděje, která ti dohořívá v znovu ledovém srdci. A jediné, co si přeješ je ještě jedna šance...
"Vrať se mi..." zašeptáš do tmy a ani nečekáš na odpověď. Stejně nepřijde.

Rodger Elmer se zády opíral o dřevem obloženou stěnu v zasedací místnosti a sledoval zmatek panující všude kolem. Lidé spěchali tam a zase zpátky, zmateně na sebe pokřikovali a divoce gestikulovali. Jediným, kdo kromě Rudgera zachoval klid, byl jeho šéf Stanley Escher. Mohutný padesátník se skláněl nad stolem pokrytým haldou papírů a aniž by vzhlédl od mapy, uděloval rozkazy všem podřízeným.
Rudger věděl, že nemá cenu se do zmatku plést, jen by tím přidělal více starostí. Nebyl konec konců žádným nováčkem. Krizových situací u opravárenského podniku zažil už několik. Pravdou však bylo, že tahle krize byla mnohem větší než předchozí. Bouře, která se přehnala nad Oregonem minulou noc, byla nejhorší co za svůj pětatřicet let dlouhý život zažil. Během několika hodin bylo doslova smeteno a rozdrceno množství dřevěných domů, silný déšť promáčel půdu a způsobil sesuvy, které pohřbily místy celé vesnice. Stromy se lámaly jako párátka a padaly na silnici.
Teď bylo pár hodin po bouři a nastala doba pro odklízení následků bouře. Firma HG Electric, kde Rudger už deset let pracoval, měla za úkol zjistit příčiny výpadků proudu v postižených oblastech a rozsah poškození. Většinou poruchu způsobily stromy spadlé přes vedení, nebo úder blesku do transformátoru. Technici z HG Electric potom vyjeli do terénu, prohlédli škody a nahlásili je do centrály. Ty menší škody posléze buď sami opravili, na větší škody si povolali speciální tým s hasiči pro odstraňování spadených stromů a jiných překážek.
Rudger usrkl z hrnku ještě teplou kávu a sledoval svého šéfa, který právě přidělil Daltonskou oblast jednomu z jeho kolegů. Když se místo kolem oválného stolu, prohýbajícího se pod nánosem různých spisů a map, vyprázdnilo, odložil poloprázdný šálek kávy a přistoupil ke Stanleymu, aby si vyslechl svoje rozkazy.
"Ty si vezmeš tuto oblast Rudgere, " řekl Stanley, aniž by se otočil.
Rudger se podíval, kam Stanley zapíchl svůj ukazováček a povzdechl si. Zalesněná oblast nevěštila právě jednoduchý úkol. Alespoň, že vedení bylo podél jedné hlavní cesty, která se proplétala hustým porostem statných dubů a buků. Dispečink hlásil, že poškození je někde poblíž dřívější chatařské osady, která se postupem času přeměnila na komunitu majetných občanů, kteří si svoje honosná sídla zřídili daleko od všech lidí, aby alespoň na víkend měli soukromí. Nejbližší vesnice byla tři míle vzdálená a tak bohatí lidé mohli nalézt klid uprostřed prastarého Elkarského lesa.
Rudger místo odpovědi jen přikývl, vzal si ze stolu jednu ze složených map a zamířil k firemnímu džípu.

* * *

Kolem poledne se už Rudger proplétal mezi statnými velikány a pozorně sledoval každou část vedení. Po pár mílích cesty ve vlhkém, horkém počasí konečně závadu objevil.
Stromy u krajnice jako by byly vyrvány ze země. Tam kde dřív stály, teď zelo jen pár černých pahýlů, sežehlé kmeny ležely opodál. Z dřevěného sloupu vedení zbylo jen pár trosek a popel s kovovými částmi. Dráty vedení, zkroucené horkem, ležely opodál.
Rudger už viděl, co dokážou blesky a tak ho výjev ani nepřekvapil. Ještě štěstí, že prudký déšť uhasil vznikající požár hned v zárodku. Rudger se vrátil k autu a vytáhl telefon s dlouhou anténou, která umožňovala kvalitní spojení i v takovém zalesněném terénu. Dispečinku potom nahlásil škody, které blesk způsobil a požádal o speciální tým.
"Všechny naše týmy jsou v terénu. Pošleme někoho hned, jak to bude možné. Počkejte na místě, ještě vám dáme vědět," zněla odpověď. Rudger vypnul telefon a zlostně jím praštil na sedalo vozu.
To mám čekat kdovíjak dlouho uprostřed lesa? pomyslel si. A co teprve majetní obyvatelé v nedaleké chatařské oblasti. Pokud mě tady uvidí, jak sedím a nic nedělám, tak asi nebudou spokojení.
Rudger už viděl vzteklé zbohatlíky, kteří ve své víkendové vile nemají možnost použití internetu nebo telefonu. I když si sem jezdí odpočinout od civilizace (jak sami tvrdí), většina z nich se bez moderních vymožeností neobejde. Drahé kuchyňské spotřebiče, televize, počítače, bezpečnostní zařízení a další zázraky moderní techniky se skrývají ve vilách. Už to není jako kdysi - jen sruby z masivních kmenů, kamenný krb a nanejvýš tak malý plynový vařič na ohřátí ledové vody.
Rudger se znovu podíval na spoušť kolem sebe a rozhodl se, že nebude jen tak nečinně stát a čekat, až konečně dorazí posily. Koneckonců, stačilo jen najít nějaký kmen, zpracovat ho a udělat z něj dočasný sloupek vedení. Dráty a další nářadí v Rudgerově džípu by potom měly stačit k dočasné opravě přetrhaného vedení.
Rudger znovu prohlédl poničené vedení a naplánoval, co všechno se bude muset udělat. Samotnému by mu to trvalo několik hodin, ale když zajede do chatařské oblasti a požádá někoho o pomoc (koneckonců je to v jejich zájmu) tak by to za pár hodin mohl mít opravené.

* * *

Zrezivělá kovová cedule u úzké cesty, táhnoucí se mezi dvěma řadami moderních vil, Rudgerovi oznámila, že dorazil k cíli. Sjel z cesty na trávník a poblíž prvního z řady honosných sídel zastavil. Rozhlížel se a kochal pohledem na domy, jaké si nikdy nebude moci dovolit. Do každé vily by se jeho dům vešel nejméně dvakrát. Domy měly několik poschodí, velké terasy s balkóny a v každé zahradě byl bazén.
Přesto tuto idylku rušil podivný pocit, který prostoupil Rudgerovým žaludkem, zvedl se k šíji a naježil chloupky na jeho zátylku. Něco tu nebylo v pořádku. A nebo to možná bylo tím, jak moc se tyto honosné domy nehodily do zalesněného prastarého údolí.
Rudger napřed prošel po silnici celou osadu, aby zjistil, jestli někdo nepracuje venku, ale nikoho nespatřil. V tomhle horku byli všichni nejspíš zalezlí uvnitř. Rudger si uvědomil, že i přes to, že les poskytuje určitý chládek, pořád je velice teplo a dusno. Vypadalo to, že možná zase přijde nějaká bouře. O důvod víc, proč chtěl co nejdřív všechno opravit a vrátit se na základnu. Došel až na konec osady, napočítal přitom celkem patnáct vil, a pořád nikoho neviděl. Ještě víc ho ale mátlo, že nic neslyšel. Zvuky lesa a ptáků, bublajícího potůčku, to samozřejmě slyšel, ale co zvuky zapnutých televizorů, matky nadávající svým dětem, rozhovory vedené u sklenice piva - nic z toho ale neslyšel.
Přistoupil k železné bráně střežící jeden z domů a zazvonil. Slyšel jak se v domě ozvala povědomá melodie zvonku a čekal. Nic se však nestalo. Zazvonil znovu… a opět nic. Nenechal se rozhodit a přešel k vedlejšímu domu. Jeho snaha přinesla stejné výsledky.
Postupoval podél řady domů a zvonil, nikdo však neotvíral.
"Že by tento víkend nikdo z nich nepřijel?" ptal se sám sebe.
Asi uprostřed řady se zastavil prstem těsně od zvonku. Jeho pozornost totiž upoutala ocelová brána, která byla pootevřená. S domovními dveřmi to bylo stejné - byly otevřené dokořán, jako by ho už někdo čekal.
Rudger se nakonec odhodlal k nakouknutí do domu. Prošel celý dům, přičemž neustále volal jestli je někdo doma, ale nikoho nenašel.
Obešel i zbylé domy a všude zazvonil. Když se nedočkal žádné odpovědi, vrátil se k autu. Přesvědčoval se, že tento víkend zkrátka nikdo nepřijel. Pak se ale znovu ozval onen podivný pocit.
A co ta otevřená brána a dveře dokořán? ozval se jeho rozum. Rudger tento hlas zaplašil a chtěl nasednout do auta, když něco spatřil. Kousek od džípu byla v zemi spousta zablácených prohlubní oválného tvaru.
Rudger už mnohokrát viděl co napáchá déšť s lidskými stopami a tak je teď bezpečně poznal. Vzorky podrážek byly úplně smyté, nebylo však pochyb, že mělké prohlubně s rozmázlými kraji byly stopami, podle všeho velkého počtu lidí. Stopy mířily přímým směrem do kopce do lesa a ztrácely se mezi stromy. Řekl si, že obyvatelé si zřejmě vyšli na piknik do lesa a chystal se nasednout do auta. Jakmile však uslyšel ten zvuk byl ztracený.
Zvuk na hranici slyšitelnosti přišel z lesa, kam se právě díval a kam vedly stopy. Prošel jeho ušima, ovládl jeho končetiny a nakonec jako zhoubná nemoc pokryl mozek. Rudger si jen matně uvědomoval co dělá. Něco hluboko uvnitř mu našeptávalo, že by se měl okamžitě otočit a odejít, on však tento hlas neposlouchal a ani ho slyšet nechtěl. Chtěl slyšet jen záhadný zvuk, který teď jemně vibroval v celém jeho těle a který mu dodával pocitu klidu a hnal ho stále dál. Poddal se sladkému našeptávání a mámivému vábení a jako loutka se potácel do lesa.

* * *

"No to snad nemyslíš vážně! " obořil se Harry na svého kolegy Derena, i když věděl, že ten za nic nemůže. To Rudger, ten za to mohl. Kvůli němu byli v chatařské osadě a prohledávali tu každý kout.
Bylo už pozdní odpoledne, když konečně dorazili na místo rozbitého vedení. Blesky a bouřka na něm udělaly kus práce, ale nic co by se nedalo spravit. Teď už na vedení pracovala asi desítka mužů, zatímco Harry se svým mladším parťákem Derenem vyšli hledat Rudgera. Centrála jim poslala GPS souřadnice jeho vozu a tak tu teď stáli u džípu a hleděli do lesa, kam se podle Derena Rudger vydal.
"Co v tom lese chtěl k čertu dělat?" zeptal se spíš sebe, ale Deren mu odpověděl:
"Zřejmě šel za těma ostatníma lidma a teď někde sedí v lese u táboráku a opíká párky."
Harry se podíval na změt stop pod sebou a nevěřícně zavrtěl hlavou. Většina stop byla starší a rozmazaná, ale jedny stopy byly zcela zřetelné. Harry, stejně jako Deren, poznal vzorek speciální podrážky bot, které "průzkumníci" fasovali. Sám u nich taky pár let dělal, než přešel k odklízecí četě.
Harry si znovu znechuceně oddechl. Nechtělo se mu do toho lesa, nějak se mu to celé nelíbilo. Pokud by dal na své podivné pocity, tak by hned zmizel. Ale nerad by Stanleymu říkal, že Rudgera ani nehledal, protože měl "divný pocit." Navíc, když byl Rudger Stanleyho oblíbenec.
"Tak máte ho?" ozvalo se ze sluchátka v jeho uchu.
"Sakra! Kolikrát ti mám říkat Tommy, že do toho mikrofonu nemáš tak řvát!" obořil se na svého dalšího parťáka, který byl teď asi míli od něj.
"Promiň Harry. Ale je tady teď kravál. John právě ořezává kmen, aby z něho udělal náhradní sloup, než to budeme moct opravit pořádně."
Harry ten samý hluk ve svých sluchátkách slyšel jen jako tiché vrčení na pozadí, taky slyšel tiché pískání, ale to byl zřejmě jen nějaký šum. Na chvíli si sundal helmu, aby si mohl otřít zpocené čelo, pak odpověděl:
" Našli jsme jeho stopu, asi šel do lesa. Vrátíme se a vezmem si nějaký věci, co bysme mohli potřebovat. A jak jste na tom vy?"
"Jak jsem řekl. Právě vyrábíme náhradní sloup a vedení už je opravený. Však uvidíš, až se vrátíte."
Harry hovor ukončil a zavolal Derena. Znovu si nasadil helmu, kterou podle předpisů musel nosit, dokud byl na výjezdu, i když teď to byl spíše zvyk. Tady by ho nikdo ze šéfů nemohl vidět. Naposledy se podíval na stopy směřující do lesa a pak s Derenem po boku vyrazil za zbytkem mužů.

* * *

Harry se na chvíli zastavil, aby si odpočinul a srovnal lano na svém rameni. Kotouč lana byl jen jednou z věcí, kterou se rozhodl vzít na cestu. U pasu měl připnutou těžkou požární sekyru, kdyby bylo potřeba prosekat si cestu třeba přes spadené stromy. Deren, který kráčel před ním, nesl velkou svítilnu a krumpáč (radši toho vzít víc, než se pak vracet), takže se mu nekráčelo o nic lehčeji. Když teď uviděl, že se Harry zastavil, zůstal také stát a pomalu zhluboka oddychoval.
Od doby, kdy se už i s potřebnými věcmi opět vnořili do lesa, uplynula asi hodina - hodina namáhavého pochodu hustým porostem. A ještě ke všemu tu byl ten pískot ve sluchátkách, který je provázel po celou cestu a teď ještě nepatrně zesílil. Deren by sluchátka sundal, ale potřeboval komunikovat s Harrym, kdyby se od sebe vzdálili, případně s muži u silnice. Ale byl tu ještě jiný důvod, proč ty sluchátka nesundal - nějaký slabý hlásek uvnitř mu našeptával, že by to pro něj mohlo být osudné. Deren sice na tyhle věci moc nevěřil, ale když viděl, že ani Harry svoje sluchátka nesundal, přestože musel slyšet to samé protivné pískání, taky si je nechal.
Když Harry konečně udělal pár dalších kroků, začal se Deren znovu věnovat stopám a sledoval jejich klikatý průběh. Ještě, že bylo po dešti a půda byla měkká, jinak by bylo obtížné stopy sledovat.
Asi po patnácti minutách konečně oba muži vyšli z lesa a zastavili se na malé mýtině. Stopy vedly přes volný prostor a končily v nánosech bahna pod kmeny obrovských spadlých stromů. Včerejší liják podmáčel půdu a ta se sesula, přičemž sebou nezastavitelná masa bahna vzala i stromy, které vyrvala z kořenů.
"Stopy vedou někam mezi stromy," ukázal Deren do propletených kmenů a větví.
Tentokrát se vedení ujal Harry. Sekerou si klestil cestu a metr po metru se prodíral zelenou houštinou. Na některých místech spatřil kromě stop také polámané větévky, což bylo důkazem, že tudy nedávno někdo prošel.
Co tady ten zatracenej Rudger hledal? pomyslel si Harry, ale nahlas neřekl nic.
Už se začalo stmívat, když se po dlouhém prolézání stromů, plazení v bahně a přeskakování kmenů dostali k cíli. Stopy končily před asi metrovým otvorem, nad nímž byl sklaní převis. Zřejmě se jednalo o neznámou jeskyni, jejíž vchod odhalila včerejší bouře. Z otvoru vanul slabý vítr, který s sebou přinášel nepopsatelný puch. Harry se ušklíbl, dovnitř však musel, pokud chtěl Rudgera najít.
"Zatracenej blázen," povzdechl si znovu Harry a sehnul se, aby se nasoukal do vchodu. Deren ho následoval. Vchod přecházel v asi metr dlouhý tunel, jehož strop pokrývaly ostré výčnělky, o které se oba průzkumníci trochu odřeli. Po tunelu se však strop náhle zvedl a končil někde tři metry nad zemí. Deren podal Harrymu svítilnu a rozhlédl se kolem. Mihotavé světlo se odrazilo od šedé, vlhké stěny porostlé lišejníkem a pak dopadlo na vzdálenou plochou stěnu posetou hnědými klikatícími se čarami. Harry přišel ke stěně blíž a s úžasem v očích se zastavil. Tenké hnědé žilky se ukázaly být kresbami, které zde zanechali dávní obyvatelé jeskyně. Hnědé spirály a linky se táhly přes celou skalní stěnu, pakoně, antilopy a bůvoli se útěkem snažili zachránit před oštěpy nemilosrdných lovců. Kresby využívaly každou nerovnost povrchu a vytvářely tak prostorový dojem. Harry nevěřícně přejížděl prsty a obdivoval toto primitivní avšak dokonalé dílo dávných předků.
"A co je proboha tohle?" ozval se odněkud zpoza rohu Deren. Světlo malé baterky, kterou si vzal, kdyby náhodou svítilna vypověděla službu, se pomalu posunovalo po jedné ze stěn. Harry sledoval světlo svítilny do boční chodby, kde stál jeho kolega a užasle na něco zíral. Přišel blíž a nakouknul mu přes rameno.
Také tuto stěnu pokrývaly kresby, ale docela jiné. Podivná malá rozmazaná stvoření se klaněla před starověkou modlou. Modla byla mnohem vyšší než malí tvorové klečící kolem ní. Robustní hlava s velkými tesáky byla posetá černými a rudými skvrnami. Z velkého tlustého těla vystupovala chapadla posetá ostny. Celé tělo se vynořovalo z jakési studny, či jámy vykopané v zemi, vedle níž stál do spirály zahnutý předmět, připomínající velkou mušli. Stěna kolem výjevu byla posetá směsí nerozluštitelných znaků, připomínajících kombinaci run a arabského písma.
Harry s Derenem by na zeď zírali ještě dlouho, kdyby je nevyrušil podivný zvuk. Jako by někde v dálce něco těžkého spadlo na podlahu. Ozvalo se tiché zadunění, utlumené okolními stěnami a poté dlouhý táhlý zvuk pronikl okolní temnotou a ztratil se až někde v lese. Zároveň se ozvaly přidušené skřeky a sluchátka v uších obou mužů začala pískat na hodně vysoké frekvenci. Harry už chtěl sluchátka strhnout, když zvuk najednou ustal. Všiml si, že Deren měl podobný problém. Něco uvnitř nu našeptávalo, že by měli okamžitě zmizet, ale tentokrát ten hlas neposlechl. Musel přece udělat to, proč sem přišel. Musel najít Rudgera.
Harry namířil kužel svítilny do chodby a pak směrem k východu, jako by se ještě jednou rozhodoval, pak ale zamířil jedinou chodbou do temnoty.
Oba dva muži teď postupovali trochu pomaleji a opatrněji, prohledávali okolí a doufali, že Rudger není mrtvý. Pokud neměl světlo, mohl spadnout do některé z hlubokých jam, podél hlavní chodby. Harry do jedné z těchto podivných jam posvítil, ale kužel světla zdaleka nedosáhl dna. Díky těmto jámám vypadala jeskyně spíš jako termitiště provrtané stovkami tunelů a chodeb. Většina tunelů byla sice malá na to, aby jimi prošel člověk, ale dost velká na to, aby se v nich mohl schovat jiný nebezpečný tvor. Harryho fantazie momentálně dokázal vyčarovat stovky těchto tvorů včetně těch, které viděl na jeskynní kresbě před chvílí.
Chodba se stočila prudce dolů a pochod se změnil v pomalé sestupování. Oba muži se přidržovali skalních výčnělků a po čtyřech se spouštěli do neznámých hlubin. Jen sílící, avšak stále neidentifikovatelné skřeky, byly teď jejich jediným vodítkem. Možná to byly lidské hlasy (v což oba doufali) a jedním z původců těch hlasů bude Rudger, který možná bloudí po jeskyni.
Chodba se opět vyrovnala a rozvětvila se do mnoha menších odboček. Většina odboček se ukázala být slepými, nebo se zužovali tak, že nebylo možné projít dál, proto se rozhodli jít pořád hlavní chodbou.
"Světlo" vyhrkl náhle Deren a ukázal někam před sebe.
"To se ti jenom zdálo," odvětil Harry, který si ale nebyl tak jistý, protože se zrovna díval jinam. Když ale udělal pár dalších kroků, všiml si krátkého záblesku odraženého od stěny před nimi. Zhasl svítilnu a totéž nařídil i Derenovi.
Ve tmě, která je teď obklopovala, bylo vidět matnou oranžovou záři, která poskakovala po stěnách asi dvacet kroků od nich. A ze stejného směru přicházely ony skřeky, které jim dělaly společnost téměř celou cestu. Byly teď už mnohem blíže zdroji těchto zvuků, přesto to stále znělo jako skřeky a ne jako zkreslené lidské hlasy. Ani jeden z nich ale nechtěl myslet na to, co by tyto zvuky mohlo vydávat. Prostě vypnuli rudě blikající světlo v jejich hlavách a předpokládali, že to přece jen jsou lidé.
Dalších asi padesát kroků ušli jen při světle Derenovy baterky a pak i tu vypnuli. Světlo už totiž nepotřebovali. Stěny kolem nich a celá chodba byly osvětleny rudooranžovou mihotavou září, kterou mohl mít na svědomí jen oheň. A kdo jiný používá oheň než lidé. S těmito povzbudivými myšlenkami teď pomalu kráčeli dlouhou rovnou chodbou.
Harry zkusil vysílačku, ale s táborem u silnice se mu nepodařilo navázat spojení. Zřejmě byli tak hluboko v jeskyni a tak daleko od svých kolegů, že se k nim signál prostě nedostal. Spojení s Derenem však bylo, až na teď už zase tiché pískání, v pořádku.
Asi po dalších pěti minutách konečně dorazili nakonec chodby, která je vedla prakticky celou jeskyní až sem. Mihotavá rudá záře najednou přešla v nezvykle ostrý jas, který je vzhledem k předchozí tmě na chvíli oslepil. Když si jejich oči přivykly světlu a mohli je úplně otevřít, zřítil se na ně v jednom okamžiku celý svět.
Uvědomovali si, že ještě před pár okamžiky byli v jeskyni, snad si také nejistě uvědomovali skalní římsu, na které stáli. Římsa po obou stranách kopírovala stěnu a mírně se svažovala až ke dnu jeskyně. Také jeskynní dóm, i když až neuvěřitelně obrovský, by je neměl nijak mást. Skalní stěny někde vysoko nad nimi tvořily stropní klenbu, která byla však tak vysoko, že se nedala zahlédnout. Stejně tak se dóm rozprostíral do šířky.
Jenže to co viděli pod sebou, je donutilo věřit, že v jeskyni nejsou. Spíš to vypadalo, jako by prošli nějakou bránou a ocitli se v nějakém jiném (a špatném) světě. Dno dómu bylo poseto kamennými stavbami, opracovanými do pravidelných, avšak podivných tvarů. Spirály, válce a kužele se propojovaly v neuvěřitelné geometrii a vytvářely bizarní obydlí. Nad všemi stavbami se přibližně uprostřed dómu vypínaly dvě vysoké věže, jejichž vrcholky mizely někde ve tmě. Tyto věže střežily vstup do stavby, která byla snad svatyní, či chrámem - velká budova jejíž jednotlivé části byly propojené kamennými mosty, které dokola obepínali velké čtvercové nádvoří. Uprostřed nádvoří se těsně nad zemí vznášela rudooranžová koule ohně, která měla nejméně pět metrů v průměru. Oslnivé světlo vycházející z této koule poskytovalo jediný zdroj světla v jeskynním dómu. Před touto koulí stál malý kamenný kvádr stojící na vyvýšeném podstavci. U paty podstavce se povalovalo několik bílých předmětů, které z dálky nebyly rozeznatelné. Vedle podstavce stála vysoká věc, kterou už jednou předtím spatřili - spirálovitá trubice, připomínající mušli, se odspodu rozšiřovala a končila velkým otvorem s trnovitými okraji.
Za normálních okolností by je možná ani toto nevylekalo, cítili by spíše vzrušení z tohoto objevu a chtěli by to všechno prozkoumat. Ale to by tam nesměli být oni. Asi půldruhého metru vysoká, hnědá stvoření byla stěsnána po obvodu nádvoří a na něco čekala. Jejich hladká slizká kůže se i na tu dálku nepatrně leskla. Prsty s dlouhými, tuhými drápy se svírali a zase zavírali v netrpělivém očekávání toho, co přijde. Naštěstí se nikdo nedíval jejich směrem, takže je ještě neobjevili.
Deren se vytrhl z omámení a otočil se k odchodu, když ho Harry zadržel a ukázal směrem na nádvoří. Ozvaly se už známé skřeky a tvorové se začali neklidně vrtět. Z jedné strany nádvoří vyšli další dva z těchto tvorů, zahalení v dlouhých medvědích kůžích a mezi sebou někoho vlekli. Harry vydal tiché zakvílení, když i na tu vzdálenost poznal pracovní uniformu HG Electric.
"Rudger," vyhrkl téměř současně s Derenem. Ve stejnou chvíli si vzpomněli na poslední část obrazu, který předtím viděli na stěně - ohromná stvůra s chapadly, vylézající z černého otvoru v zemi.
Když dvě malé postavy Rudgerem smýkly na kamenný kvádr a začaly ho poutat, bylo jasné, co se bude dít dál. V tu chvíli už Harry s Derenem v patách spěchal po římse dolů. Snažili se přitom držet co nejvíce u zdi a nedělat velký hluk. I když většina obyvatel dómu byla tak soustředěná na to co se bude dít, že by si jich asi stejně nevšimla.
Proběhli kolem velkých věží, za nimiž byl vchod do chrámu. Všechna stvoření byla teď shromážděná na nádvoří, takže bezpečně prošli předsíní a zastavili se až za velkým vchodem vedoucím na nádvoří. Vykoukli zpoza rohu, aby zhodnotili situaci, vyčkávali a snažili se sestavit nějaký plán.
Jedna z bytostí v medvědí kůži už dokončila poutání Rudgera, který vypadal úplně omámeně a jen slepě zíral před sebe. Druhá postava přešla k "mušli" a přiložila ústa k tenčímu konci. Nebylo slyšet žádný zvuk, přesto se v jejich sluchátkách rozlehl tak silný pískot, že na chvíli ztratili sluch. Sluchátka ale ani přesto nesundali. Teď už oba věřili, že je chrání před ještě něčím horším.
Chvíli se nic nedělo, pak však začala veliká ohnivá koule pohasínat, až nakonec úplně zmizela. Na chvíli se okolní svět ponořil do naprosté tmy. Harry v této tmě viděl šanci na záchranu Rudgera, než však stačil cokoliv udělat, osvětlilo okolí asi tucet zapálených loučí. Světlo teď bylo mnohem menší a mnohem méně ostré než předtím, ale pořád bylo vidět na nádvoří.
Tam, kde před chvílí poletovala ohnivá koule, tam teď v zemi zel obrovský černý otvor. Chřtán sahající snad do samého pekla, jak se hned přesvědčili. Ozvalo se tlumené dunění přecházející v bouřlivý rachot, země se začala třást. S řevem se z otvoru vyvalilo něco, co určitě nepocházelo z tohoto světa. Obraz na stěně v jeskyni byl děsivý, to ano. Ale ani zdaleka nevystihoval skutečnost. Sliny kapající ze zažloutlých špičáků stékaly se syčením na zem. Hlava posetá tisícem malinkatých černých oček se rozhlížela okolo. Všechny bytosti couvly a ještě víc se přitiskly ke stěnám lemujícím nádvoří, nikdo se však neodvážil odejít.
Chapadlo pokryté ostny se natáhlo a omotalo kolem malého tvora, který včas nestihl uskočit. Ozvalo se křupání, jak tlak rozdrtil snad všechny kosti tohoto tvora. Pak jeho torzo spadlo na zem. Ohromná kreatura se ještě více vysunula z temné díry a odhalila další kus měkkého sliznatého těla. Zabořila svoje oči do oběti na oltáři a hlasitě zařvala. Řev se přehnal celým dómem, v ozvěně se vrátil zpátky a pak utichl. Jedno z chapadel se konečně natáhlo po oběti, zatímco ostatní bytosti padly na kolena a začaly potichu jejich nesrozumitelnou řečí odříkávat rouhavá slova.
Ani později, když se ho ptali, kde sebral odvahu a proč to udělal, tak prostě nevěděl. Nevěděl to tehdy a nebude to vědět snad nikdy. Snad mu pomohla nějaká neznámá síla, která už se nemohla dívat na tohle uctívání zosobněného zla, na malé znetvořené bytosti, které přinášely oběti svému odpornému bohu. Ať už to bylo cokoliv, či kdokoliv, přimělo ho to k činu.
Harry se probral ze strnulosti a se sekerou nad hlavou se vyřítil ze svého úkrytu. Deren zůstal stát, kde byl a pořád se třásl strachy. Než si stačil kdokoliv uvědomit, co se děje, byl už Harry u oltáře a jediným prudkým máchnutím zabořil svou sekeru do obrovského chapadla. Příšerné ječení proniklo až do jeho mozku. Kus chapadla odpadl a monstrum se na chvíli omráčeně stáhlo. Harry toho využil a přesekl Rudgerovi pouta.
"Musíme jít Rudgere," zakřičel. Ale Rudger jen pomalu neochotně vstal a tupě na svého zachránce zíral. Harry se nezdržoval, prostě ho popadl za ruku a táhl ho pryč. V tu chvíli se už vzpamatovali i ostatní tvorové a vrhli se za prchající dvojící.
Pár loučí ve zmatku zhaslo, což Harrymu poskytlo trochu tmy potřebné k útěku. Před sebou teď strkal Rudgera a oháněl se kolem sebe požární sekyrou. Kosti se při jeho úderech tříštily, krev cákala všude kolem. Už byl skoro u východu z nádvoří, když se do útoku zase zapojilo ohromné monstrum.
Dlouhé chapadlo udeřilo do jeho ruky a vyrazilo mu sekyru. Ta letěla asi pět metrů, než se zasekla do hlavy jedné z útočících bytostí. Trny na chapadle potrhaly Harrymu předloktí od zápěstí až k lokti. Ten ale teď neměl čas zabývat se tím, protože hned nato k němu vylétlo další chapadlo. S holýma rukama se mohl jen stěží bránit. Chapadlo už bylo těsně před ním, když mu do cesty vběhla jedna z bytostí, která na něj zrovna taky útočila. Chapadlo proletělo skrze hnědou hlavu a zastavilo se kousek od něj.
Udělal pár klopýtavých kroků dozadu, když ho popadla čísi ruka a vtáhla ho do předsíně svatyně. Otočil se a chtěl udeřit, když si všiml, že to je Deren, který se mezitím vzpamatoval z šoku. Ten vzápětí pozvedl krumpáč a vší silou ho zarazil do břicha tvorovi, která se svými drápy už blížil k Harryho zátylku. Nechal krumpáč být a společně s Harrym a Rudgerem zamířili co nejrychleji ven. Za nimi se ozvalo praskání a tříštění kamene, jak rozzuřený netvor drtil svatyni ve snaze dostat se k nim.
Využili zmatku, který uvnitř panoval a ještě trochu zrychlili, Rudgera přitom táhli mezi setbou. Stále pronásledováni několika stvořeními vyběhli na římsu a zamířili hlouběji do jeskyně. Teď se jim opět hodila svítilna, kterou Harry zapnul už při vyběhnutí z chrámu.
Z chrámu teď zbývaly jen trosky, v nichž byla pohřbena těla většiny podivných bytostí. Řev démona se stále rozléhal jeskyní.
Pro Harryho byl útěk stále obtížnější. Už sotva cítil svaly a ztráta krve z jeho rozdrásaného předloktí ho ještě víc oslabovala. Chtěl si odpočinout, ale nemohl.
Po zdánlivě nekonečných mukách se konečně dostali do části chodby s nástěnnými malbami a odtud to už bylo jen kousek k východu. Skřeky pronásledovatelů mezitím utichly, až zcela ustaly. V okamžiku kdy se plazily úzkým tunelem ven, je už nikdo nepronásledoval. Tito tvorové, zvyklí tak dlouho žít pod zemí, se zřejmě báli vylézt z jeskyně.
Překonali poslední překážky v podobě padlých stromů a nánosů sesuté půdy a konečně se zastavili. Nikdo z nich nemluvil, všichni nabírali dech a odpočívali. Rudger, jehož stav se po opuštění jeskyně hodně zlepšil, teď pomáhal Harrymu obvazovat ránu. Deren seděl opodál a hltavě pil ze své čutory.
S hrozivě se zatahující večerní oblohou a sílícím větrem konečně dorazili ke zbytku mužů u silnice. Ti už odpočívali po dokončené práci a čekali na ostatní, se kterými se nemohli spojit. Právě je chtěli jít hledat, když se za záhybem silnice vynořila trojice mužů. Když si všimli, v jakém jsou stavu, okamžitě k nim vyrazili, aby jim pomohli, a aby se samozřejmě dozvěděli, co se stalo.
Z Rudgerova vyprávění nakonec vyplynulo, že ho omámil nějaký zvláštní zvuk, který ho někam lákal. A to bylo to poslední, co si pamatoval. Stejný zvuk podle Harryho lákal i jeho s Derenem, ale sluchátka jej nějakým podivným způsobem zdeformovala a přeměnila na neškodné pískání. Co se stalo s celou osadou bylo taky jasné. I oni podlehli mámivému zvuku a stali se obětí démona dřímajícího v hlubinách. Rozházené kosti, ještě zčásti pokryté masem, které Harry spatřil těsně předtím než z nádvoří utekl, byly jasným důkazem jejich osudu.
Problémy, co s nalezenou jeskynní vyřešila další obrovská bouře, která přišla ještě tutéž noc. Déšť zahladil stopy a další sesuvy půdy a kamenní zakryly vchod do jeskyně, který pátrací čety už nikdy nenašly.

Byla to malá holčička

její naděje se rozplynuly v prach,

nikdo ji nedokázal pochopit,

nikdo nevěděl z čeho má strach.

Pod černýma linkama skrývala svou tvář,

plný temných stínů byl její snář.

V nekonečném labyrintu hledala spřízněnou duši.

Někoho! Kdo ji neviděl je v hrobě.

Přestala věřit každému.

Ale nejvíc sobě.

Každou noc se vkrádal do jejího snu

On-bytost jež nechtěla jmenovat.

Každý večer na něj čekala,

naučila se ho milovat...



Stála před starým domem. Dívala se na ztrouchnivělou omítku. Temná noc se jí odrážela v očích. Očích černým jakoby už dávno mrtvých. Měla utéct? Měla křičet? Nemohla. Nemohla se vrátit. Nebylo cesty zpět. Spáchala ten nejhorší hřích ze všech…..zdál se ji ještě krásnější-než včera, kdy žil…..zdál se ji ještě strašnější-než včera, kdy ji zbil. Nechtěla…nechtěla ho zabít-zabila a už to nešlo vrátit. Nemilovala ho, milovala toho jež se ji večer vkrádal do snu, ale ho ne. Byla s ním jen proto že potřebovala oporu.

Rozhodla se. Rychlým krokem vyšla napříč nejbližšímu lesu. Jen odlesk pouliční lampy odrážel její bledou tvář, jen dech chladného zimního větru rozevíval její havraní vlasy. Přemýšlela o svém životě. Proč ji nikdo nedokázal pochopit? Svým vzhledem dívky ďábla se odlišovala od ostatních, od tvorů slepých a hluchých, kteří nepochopí, kteří odsoudí. Byla stále blíže lesu. Už cítila jeho natažené paže. Hledala. Hledala dlouho. Nakonec našla. Strom jež se měl stát svědkem jejích nejtajnějších myšlenek. Chtěla už konečně odehnat to zoufalství a vztek a nechat se položit do obětí smrti.

Najednou jí z jejího činu vytrhlo štěkání psů v nedaleké vesnici. Začínala mít strach. Něco se k ní blížilo. Neuměla to popsat-ale věděla že se to blíží. Měla z toho divný pocit….nepopsatelný, stejný jako při svých snech. Vzadu na krku ucítila chlad, zprudka se otočila ale nikde nic, prázdno. Postavila se a začala rozhlížet, nevěděla co si o tom má myslet. Zavřela očí. Přála si nebýt. Neexistovat. Její pocit se začal stupňovat strach. Věděla že před ní stojí, on-záhadný princ jejího snu….strach se v ní bil s nedočkavostí kterou už nedokázala dál přežívat. Zpomalinka otevírala oči. Stál tam. Muž v černém dlouhém plášti. Byl to on? Neviděla mu do obličeje, ale cosi v ní ji říkalo že je to on. Začal se k ní přibližovat. Už mu viděla do obličeje….krása se v něm rozprostírala s krutostí, připadala si s ním v bezpečí ale zároveň z něj měla neovladatelný strach. Přišel až úplně k ní, cítila jeho vlhký dech na své kůži. Jemně ji zvedl ruku a co nejněžněji políbil. Tvar jeho rtů naznačoval usměv. Pro všechny ostatní by to bylo to nejhorší, ale pro ni to byla nejkrásnější věc. Chtěla mu říct, že ho miluje, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, byla jako přikovaná. Chtěla aby tento okamžik už nikdy neskončil. ,,Zítra" vdechl ji do vlasů jemným hlasem. A pak jakoby se rozplynul s tmou. V beznaději se zhroutila na zem. Ale v jejích očích bylo štěstí.

Oblékla si tenké bílé šaty,vypadala jako krásná princezna z pohádky, nezáleželo ji na tom že přichází chladný zimní večer, hřála ji touha. Těšila se na svého tajemného prince. Konečně se začalo stmívat. Vyběhla z domu a s nedočkavostí běžela k tomu místu. Ale ještě tam nebyl.



Díval se na ni z poza stromu. Bavilo ho pozorovat jak se utápí v melancholii a nedočkavosti. Už to nedokázal vydržet. Nedokázal se ovládnou. Ta strašlivá touha po ní mu kousek po kousku užírala srdce. Nečekaně rychlým pohybem k ní přiskočil a sevřel jí ve svém kamenném objetí. Vzhlížela na něj jako na temného anděla, svého spasitele, bezcitně chladnokrevného, který ji s vražednou láskou políbil. Vraždil ji polibky ve své pekelné lásce, zkažené ale přesto tak nádherné. V poblouznění ji dělal modřiny na krku ale nevadilo ji to, v tu chvíli by nechala ztratit vše na čem ji kdy záleželo a nechat se jím unést a shořet s ním v pekle hlavně že bude v jeho obětí. Obklopoval ji těmi nejkrásnějšími slovy, nerozuměla jim ale i tak pro ní byla ta nejkrásnější. Už to nemohl dál snést, ten pocit krve, tam, někde uvnitř jí. Nedokázal zkrotit své myšlenky. Tvrdým polibkem se přisál k její kůži na krku. Vyhrkly ji slzy, když na svém krku ucítila jak se jí jeho zuby zařezávají do kůže. Ano už pochopila, kdo je její neznámý. Noční přízrak, krvelačná šelma, upír, který ji jen nevděčně využil….ale co když jí miluje, co když k ní hoří stejnou láskou jako ona k němu! Ta myšlenka ji napomáhala. Ve vší té sžíravé bolesti, se dokázala usmát. Cítil to, věděl že se jí to začíná líbit. Odklonil se od její rány na krku a podíval se na ni svým temným hlubokým pohledem. Její sladká krev pomalu stékala po jeho rtech. Krvavě ji políbil na rty, už nedokázala, nedokázala se hýbat, nedokázala stát…odevzdala se, byla jenom jeho.



Den po dni noc po noci, se bezhlavě odevzdávali pohlcující vášni. Zatracení Bohem a milovaní Ďáblem. Přikláněla se do upírova obětí, který jako by chtěl obejmout celý její život. Jen v jeho náručí chtěla zemřít. Byli bezpáteřní a nádherní.







Můj sladký princi
Povstal si z prachu prokleté země
Patřil si hlíně jejich hrobů
Ale vůbec ne mě
Propadla jsem temnotě pod vlajkou tvé moci
Klaněl ses mi jako slunci
A já tobě jako tmavé noci
Můj sladký princi
Moc brzo si pochopil že jsem tvá zkáza
Že jsem původce tvých příčin
Byl si pod křídly mých stínů
A nevěděl si co s tím
Můj sladký princi
Patříme k sobě jako střepy
Našich srdcí bez citu
Byl jsi proklet ďáblem
Jak v nějakém starém mýtu
Zakusuješ se do hrdel mých žil
A saješ z nich krev
Si jako krvavá šelma
Jejíž stín je na mých zdech
Můj sladký princi
Uctívám život a volám smrt
Jsem jako pod tvou kletbou
Tak proč mě už nemiluješ?
Proč nechceš být se mnou?









Skoro utopená ve svých slzách bloudila osamělými uličkami. Dívala se ne měsíc, který až neskutečně jasně svítil. Vzhlížela k němu jakoby k ní promlouval. Jakoby viděl všechnu tu bolest v jejích očích. Jakoby od něj chtěla slyšet všechny odpovědi. Proč ji už nechce?! Už ji snad nemiluje?! Samozřejmě, čekala od něho nadlidskou lásku. Byla snad tak hloupá, že nepoznala jak nevděčně ji využívá. Využil ji ke svému potěšení, svému zvrácenému hříchu. Ale ona ho milovala, tak proč?!. Nemohla to vědět. Nemohla vědět co se mu v té samé chvíli honí hlavou. Nechtěl od ní lásku, chtěl víc. Chtěl ji ochraňovat ale přitom ji ničil. Chtěl aby se kvůli němu usmívala, chtěl aby kvůli němu plakala. Ale bál se toho co příjde. S každým kousnutím. S každým políbením. Věděl to, věděl to už dávno, ale nechtěl si to připouštět. Tahal ji sebou dolů, do hlubin zapomnění. Musel to ukončit, zabil by jí. A pak by zabil sebe.



Nechtěla. Nechtěla věřit, nechtěla znát. Chtěla zapomenout. Na něj. Upíra jež ji vstoupil do života a celý ho zničil. To on ji přinutil dělat věci, které ji jsou proti srsti. Zničil její naděje a její touhu. Už nikdy. Nikdy nikomu nebude věřit, už nikdy ji nikdo neobejme, nebude ji říkat krásná slova, drtit kosti v obětí, ani zraňovat polibky. Ne. Skončí se vším. Usne a už se neprobudí. Vždyť ji už tady nic nedrží.



Z jejího přemýšlení ji vytrhl pohled na místní hřbitov. Nevěděla kolik je hodin ani jak dlouho už bloudí. Teď pro ni existovalo jen to místo- tajemné a nádherné. Šla k hlavní bráně ale ta byla už zavřená, samozřejmě že byla zavřená, bylo už pěkně po půlnoci. To ji ale neodradilo. Měla štěstí že hřbitovní plot nebyl moc vysoký a tak se lehkým pohybem přes něj přehoupla. Procházela se po opuštěném místě, byla v té nejstarší části hřbitova. Dívala se na stolet staré náhrobky, uchvacovaly jí a nevěděla proč. Něco tajemného, něco strašlivého. Zadívala se na obrovský kříž, přišla a klekla si pod něj. Vytáhla z kapsy malou ostrou věc. Střep. Začala si jím přejíždět po zápěstí až do té doby než se objevila krev. Pomalu se nechávala unášet smrtí. Najednou její vražedné snění přerušil. On. Ten kterého nenáviděla a milovala. Byla už slabá na cokoliv, na hýbání se, na mluvení. V nečekaném zoufalství a se slzama v očích ji objal a co neněžněji políbil na rty. Jak to mohl dopustit. Nechtěl ji ublížit ale přitom ji zabil. Nechápal, nevěděl co má dělat. Tohle nechtěl nemíří se s tím. Chladne, umírá mu v rukách. A on je tak bezmocný. Najednou, jako rána to lehké promluvení zaznělo.Řekla to, čemu se vyhýbal, čeho se nejvíc bál.,,Udělej ze mě to čím jsi ty, splň mi to z čeho mám strach".Ta slova jako vyrytá z anděla. Nejraději by toho anděla zabil. Jen aby tohle nemusel slyšet. Ale už se stalo. Věděl že když to udělá nadosmrti bude litovat, zohaví její krásné bílé tělo a udělá z něj noční krvelačnou stvůru. Ne! To nemůže! Nechce! Už dýchala nestále, slabě, s posledních sil. Podíval se do jejích skélných očí. V nich viděl znovu tu prosbu, tu děsivou prosbu jakoby říkaly ,,Chci s tebou sdílet temnotu, tvé utrpení tvůj hrob". Už to nemohl snést. Udělá to. Zachrání ji ale přitom ji zatratí. Kousl si do zápěstí a nechal jeho krev stékat po jejích rtech. Cítil to, jakoby křičely tisíce dětí.Usnula navždy. Už neožije. Stává se z ní přízrak, noční tvor, upír. Bytost krásnější než cokoli na světě.